Amal a Safá bydleli se svými čtyřmi dětmi ve vesnici Karakoš, která se nachází na jihovýchodě Mosulu, v oblasti takzvaných Ninivských plání. Ninivské pláně se rozkládají na východě města a v dnešní době tvoří jeho předměstí. Za staých časů, před pádem Saddámova režimu v roce 2003, žili v Karakoši a v okolních vesnicích převážně křesťané. Podle Safáho jich bylo až devadesát procent.

Po pádu Saddáma a jeho vlády se v zemi výrazně zhoršila bezpečnostní situace a radikální islamisté začali útočit na obyvatelstvo, které nesdílelo jejich názory. Křesťané se stali velmi snadným terčem, protože v očích Iráčanů museli být logicky spojenci křesťanské americké armády, která od roku 2003 okupovala Irák. Zatímco ve velkých městech byla situace stále horší a horší, v Karakoši život pokračoval dál stejným tempem.

Amal vypráví, že díky tomu, že všichni v oblasti byli křesťané, nic jim nebránilo vyznávat svou víru otevřeně. Mohli na zahradě svých domů mít vánoční stromky, na domech kříže, účastnit se náboženských procesí a chodit do kostelů beze strachu. Kvůli tomu stále více křesťanů z Mosulu utíkalo na východ, ukrýt se do bezpečí souvěrců. Mezi nimi byly i rodiny Naela a Wisáma, kteří se se Safá a Amal znají právě z Karakoše, kam po řadě útoků utekli.

Ani život v Karakoši ale nebyl tak snadný, jak by se mohlo zdát. Obyvatelé z vesnic museli stále jezdit do města, kde se nacházeli lékaři, úřady a školy. Mnoho studentů přestalo studovat kvůli tomu, že autobusy, jezdící z Karakoše do Mosulu, se stávaly terči teroristů.

Děti Safáho a Amal ještě nebyly v tom věku, aby do škol dojížděly. Nejstarší, Diana, je zrakově postižená a ze školy musela odejít ve třetí třídě. Mladší bratři, Mansúr, Nawár a Andu chodili do základní školy až do chvíle, kdy byla celá rodina nucena uprchnout.

Chaotický stav po pádu Saddáma trval až do roku 2014, kdy se objevil Islámský stát a pomyslný čert byl vystřídán ďáblem. Lidé, žijící na Ninivských pláních, slyšeli příběhy o Sindžáru, o tom, co radikálové dělali s jezídskými dívkami a o masakrech, které tam probíhali. Slyšeli ještě více, když Islámský stát v červnu 2014 dobyl Mosul. Ninivské pláně v té době nebránila irácká armáda, ale vojsko Pešmergů, kurdských bojovníků, kteří v té době jako jediní úspěšně bojovali s radikály. Pešmergové Karakoš a ostatní vesnice bránili dva měsíce, než byli nuceni zahájit ústup. Mnoho karakošských rodin odešlo s nimi. Naiel o jejich odchodu z Karakoše řekl toto: „Přijali nás do svého domova, stali se hostiteli a my jejich hosty. A jednoho dne hostitelé i hosté spolu utekli. Jen s tím, co měli na sobě a se střelbou a výbuchy za zády.“

Rodina Amal a Safáho nebyla nikdy bohatá. Amal byla doma s dětmi, z nichž nejmladší má teď bezmála sedm let, a Safá pracoval na stavbách, kde dělal stropy, vše od pokládání sádrokartonu po jeho výzdobu. Protože si nemohli dovolit stavební firmu, stavěl Safá sám pro svou rodinu velký dům. Stavba trvala několik let, a když  se konečně nastěhovali, za dva měsíce byli nuceni vše opustit a utéci dál na východ. Stejně jako ostatní, zamířili do Erbílu, kurdského města na východ od Mosulu, které je dobře ukryto v horách a Islámský stát tam neměl žádnou moc.

Safá si  zde našel práci ve společnosti obchodující s alkoholem. I nadále ale žili ve strachu. I mezi Kurdy je mnoho radikálních islamistů a Amal vypráví, že se často báli vycházet z domu. Jediná věc, která podle nich odlišuje Kurdy od zbytku Iráku, je jejich vůdce, prezident iráckého Kurdistánu, Barzání. Ten je, jako Saddám, absolutní vládce (ne země, ale iráckých Kurdů) a nedovolí žádnou neposlušnost. Jen díky němu je Kurdistán relativně bezpečný a celistvý.

V uprchlickém táboře v okolí erbílského kostela se setkali se zástupci z České republiky a zapsali svoje jména na seznam žadatelů o azyl, který v dubnu 2016 také dostali. Amal doufá, že její děti zde budou mít budoucnost a budou moci studovat na křesťanských školách. Její děti se učí rychle, už teď umí dva jazyky: arabštinu a novoaramejštinu, jazyk blízkovýchodních křesťanů, který je přímým potomkem biblické aramejštiny. Ty starší mají také základy angličtiny, která se v Iráku na základních školách povinně vyučuje. Nástup do nové školy pro ně určitě nebude snadný, ale když se jich zeptáte na budoucnost, vidí ji v jasných barvách. Protože jak říkají jejich rodiče, na prvním místě je bezpečí, až pak všechno ostatní.