Rodina Naiela a May pochází z Mosulu. Oni a jejich dva synové, Ibrahím a Fádí, stejně jako provdaná dcera Nibrás, zde strávili většinu života. Mosul a jeho široká předměstí, nazývaná Ninivské pláně, byly nejvíce křesťanskými oblastmi celého Iráku. Křesťanů v Mosulu žily desetitisíce, dnes už ale nezbyl ani jediný. 

Naiel často vzpomíná na minulost, na časy Saddáma Husejna, který Irák držel železnou pěstí ve své moci. Byl to diktátor a časy byly zlé, ale dnes je mnohem hůře. Když byl Saddám sesazen, v roce 2003, situace mosulských křesťanů se rapidně zhoršovala. Boj proti americké okupaci, jak přítomnost amerických vojsk Naiel nazývá, se spojil s radikálním islamismem a křesťané byli považováni za spojence Američanů a tím pádem i nepřátele státu.

Mosul přestával být místem k životu. Křesťané se stali terči útoků – samotný Ibrahim byl postřelen a jeho přítel byl zabit. V těle Ibrahima zůstala kulka až do dnešních dnů, protože lékaři ji nebyli schopni vyjmout. Bratr May a jeho přítel byli zabiti na ulici, když si od nich ozbrojené milice vyžádali občanky. Jen jediný pohled do papírů, které uvádí také vyznávané náboženství, stačil, aby oba muže na místě zabili. Ale i bez pomyslné „cedulky“ to bylo snadné. Křesťané mají jiná jména než muslimové a navíc se ve svých čtvrtích všichni znají. Na check pointech na ně začali střílet.

Jiní umírali při explozích tak, jako strýc May. Útočili náhodně i plánovaně. Naiela jeden den sledovali do práce a stříleli na jeho auto. Tehdy s sebou vezl také Fádího, který byl ještě malé dítě, ale naštěstí se mu podařilo vyváznout. V té době se zeptal jednoho plukovníka z Národní gardy v Bagdádu, proč nic nedělají s touto situací. Muž odpověděl: „Už vás nemůžeme chránit, protože zabíjení křesťanů je teď normální.“ To bylo v roce 2007 a krátce poté se Naiel spolu s bratrem Wisámem rozhodli, že Mosul opustí.

Odešli do křesťanské vesnice Bartelly, kde začínali od znova. Naiel prodal svůj dům v Mosulu a začal investovat do nového života. V Bartelly zůstali několik let, než se přestěhovali do nedalekého Karakoše, kde v té době Naiel a Wisám pracovali. Starší syn Ibrahim našel práci v obchodě s nábytkem, mladší Fádí studoval v místní základní škole. Dcera Nibrás se vdala za Marwána, a spolu s ním se přestěhovala do Bagdádu. Život se vrátil do starých kolejí. Naiel začal stavět dům, který v dokončil v červnu 2014 a rodina se do něj ihned nastěhovala. Krátce na to Islámský stát získal Mosul.

Naielova rodina se rozhodla v Karakoši zůstat. Stejně, jako ostatní, věřili, že se sem Islámský stát nedostane. Ninivské pláně bránila kurdská vojska, která byla proslulými bojovníky. Islámský stát ale začal postupovat a zahájil ostřelování města. Kurdové se začali stahovat a křesťané s nimi. Naiel vypráví, že radikálové přišli s lehkými i těžkými zbraněmi a také s meči v rukou. Jeho žena May vzpomíná, že při útěku byli svědky, jak střela zabila ženu a její dvě děti, kteří také utíkali. Naděje jim ale pořád zůstala a tak čekali hodiny v autě za městem, jestli se situace neuklidní. Střelba jim ale napověděla, že se nyní bojuje o ulice a v celém městě zuří válka. Pešmergové, kurdské milice, se 6. srpna stáhli a Islámský stát získal Karakoš. Zde se Naielova rodina a ta Wisámova rozdělily.

Naiel nechtěl pokračovat do Erbílu, který navštívili před dvěma měsíci. Věděl, jaká je tam situace a nechtěl do uprchlických táborů. Nějakou dobu tedy raději přebývali v pobořeném domě v opuštěné vesnici nedaleko tureckých hranic. Podmínky zde byly ale ubohé, do domu tekla voda a nezdálo se, že se situace zlepší. V oblasti nebyla práce, nemohli si koupit jídlo a nakonec se rozhodli následovat bratra a odjet do uprchlického tábora v Erbílu. Dostali se do nedostavěného nákupního centra Ainkawa Mall, který byl proměněn v obrovské centrum pro uprchlíky. Lidé žili v obchodech, neexistovalo zde soukromí, nebyla tu klimatizace a světlo a stovky lidí mohli užívat jen několik hygienických zařízení, které se v komplexu nacházely. Po nějaké době ale byl dokončen nový tábor, Complex Ashti City 2, kam se rodina mohla přestěhovat.

Po pěti měsících ve vesnici Záchúr a pěti měsících v katastrofálních podmínkách v Ainkawa Mall se rodina dostala do karavanů, malých ubikací vybavených toaletou a vodou. Po deseti měsících bez práce začal Naiel opět pracovat – vyráběl a spravoval okna. Zanedlouho se mu poštěstilo a otevřel si truhlářskou dílnu a mohl vyrábět jednoduchý, skromný nábytek určený pro stísněné podmínky karavanů.

S dílnou byl schopen znovu podnikat a vydělávat peníze pro rodinu. Protože se ale tábor neustále rozrůstal, přišel 18. února 2016 úřední rozkaz o uzavření dílny. Avšak v té době se už Naiel s rodinou chystali na cestu do České republiky, kam také o den později odletěli.

Naiel, May a jejich děti vždy mluví o obrovském štěstí v neštěstí. Jejich rodina se celá dostala z Iráku, a to včetně dcery Nibrás s manželem a jejich dětmi. Podnikavý Naiel a Ibrahim se těší, že si znovu otevřou dílnu, společenský Fádí si chce najít spoustu přátel v nové škole a May doufá, že se jí podaří najít nejstaršímu synovi nevěstu – prý je stydlivý a tak musí zasáhnout. Za posledních deset let je to už po páté, co začínají úplně od začátku, ale jsou plní naděje a odhodlání. Obzvláště toho posledního mají přímo na rozdávání.