Manžel od Samíry zemřel před třiceti lety a zanechal ji s pěti dětmi, které vychovávala s pomocí svých příbuzných v Bagdádu, kde dodnes někteří z nich žijí. Marwán zde žil ještě do minulého roku – měl slušnou práci v telekomunikační společnosti, která ho bavila, i když byla vzdálená jeho původnímu oboru, automechanice.

Asi před pěti lety se Marwán začal poohlížet po manželce. Tehdy mu jeden jeho příbuzný, žijící v Mosulu, pověděl o Nibrás, která žila s rodinou v sousedství. Podle Nibrás to bylo asi takto: „Řekl mu, že zná rodinu, která má krásnou a mladou dceru a on mě chtěl poznat.“ Marwán si tak domluvil schůzku s rodinou, setkal se s nimi v jejich domě a s Nibrás si padli do oka. Nedlouho po jejich setkání následovaly zásnuby a pak i svatba. Ta se ale už konala v Karakoši, kam se Nibrás, dcera Naiela a May, s rodinou přestěhovala.

Nibrás s oblibou ukazuje svatební fotografie. Je na nich v krásných bílých šatech a s dokonalým make-upem. Irácké svatby jsou náročné na čas, přípravu i peníze a rodina se nesmí před příbuznými a přáteli zesměšnit tím, že by cokoliv zanedbala. Mnoho rodin se kvůli svatbám dokonce zadluží, což ale  nebyl případ Marwána a Nibrás, kterým rodiče na svatbu dlouho střádali. Mohli tedy pozvat příbuzné z blízka i daleka a oslavit krásný den i přes špatnou bezpečnostní situaci, která v roce 2012 panovala.

Po svatbě se mladý pár přestěhoval do Bagdádu, kde žila Marwánova rodina, a kde vlastnili dům. Marwán v té době ale také zakoupil pozemek v Karakoši, aby měli nějakou jistotu do budoucnosti, kdyby nastaly v hlavním městě zlé časy. Po svatbě se jim narodily dvě děti, dnes tříletý Sámer a dvouletá Masarra. Nibrás říká, že jméno pro dceru měla vybrané už celé roky. Slovo „Masarra“ pochází z Bible a znamená „radost“. Když se jí tedy narodil nejdříve syn, dala právo na výběr jména Marwánovi, aby pak ona mohla pojmenovat dceru po svém.

V roce 2014 byla situace v Bagdádu jen o málo lepší, než v Mosulu. I zbývající křesťané začali město opouštět a Marwán konečně našel využití pro svůj pozemek v Karakoši. Avšak nikdy svůj plán na stěhování neuskutečnil, protože v srpnu 2014 padl i Karakoš do rukou Islámského státu. Celá rodina Nibrás utekla z Ninivských plání a i mladí manželé hledali, kde by našli klidné zázemí. Zamířili proto do Erbílu.

Krátká návštěva kurdského města je od života zde odradila. Po příchodu Islámského státu zde byly velmi špatné životní podmínky a Marwán s Nibrás se proto raději rozhodli vrátit zpět do nebezpečného Bagdádu, kde měli alespoň vlastní střechu nad hlavou. Ještě před návratem se ale stihli zapsat na seznam zájemců o azyl v České republice.

Bagdád se za krátko ukázal být více nebezpečným, než čekali. Výbuchy, útoky a vraždy byly téměř na denním pořádku a zanedlouho to pocítil i Marwán na vlastní kůži. Jeden den jej napadla skupinka, kterou označuje jako „gang“, a zaútočila na něj. Odnesl si rozbitou hlavu, zlámané prsty na noze a trvale poškozené koleno, se kterým má dodnes problémy. Ukázalo se tedy, že v Bagdádu žít nemohou a zvolili proto stejné útočiště, jako statisíce Iráčanů před nimi. V říjnu 2015 zamířili do Libanonu, kde se, spolu s babičkou Samírou, usadili v křesťanské čtvrti Dikwána, v hlavním městě Bejrútu.

Marwán měl štěstí a velmi rychle si našel práci v místním supermarketu. Ačkoliv zde byly podmínky výrazně lepší, nebylo to ideální. Marwánova práce byla fyzicky velmi náročná a strhala mu zádové svaly. Naštěstí v Bejrútu zůstali jen asi tři měsíce a v lednu 2016 byli v první skupince lidí, kteří přiletěli do České republiky. Nejdříve byli ubytovaní v Jihlavě, o měsíc později se přestěhovali do Smilovic, kam v únoru přijela celá rodina Nibrás.

Marwán a Nibrás patří mezi nejlepší studenty češtiny. Nibrás si udržuje náskok i přes neustálou péči o děti a Marwán je na tom stejně, i když je někdy trochu líný dělat domácí úkoly. Jeho snem je otevřít si restauraci, kde by mohl spolu s Babičkou, jak všichni jeho matce Samíře říkají, vařit jídla blízkovýchodní kuchyně. Samíra je výborná kuchařka a s oblibou diriguje houf žen, jež pod jejím vedením vytváří hotové hostiny. Irácká jídla jsou vydatná a porce obrovské a Babička se vždy opětovně dotazuje, zda mají všichni dost a všem chutnalo. Ostatně, jako kterákoliv jiná babička.

Nibrás se nejvíce těší na to, až budou děti starší a ona si bude moci dokončit vzdělání a najít si práci. Říká, že ti dva malí divoši jí bohatě stačí a teď si chce trochu odpočinout. Její oči nejvíce zazářily, když zjistila, že v Česku existují kavárny, kde maminky v klidu pijí kávu, zatímco děti si hrají v dětském koutku.

Sámer i Masarra mají to štěstí, že se do cizí země dostali ve věku, kdy se děti nejsnáze učí. Už teď opakují po dospělých slovíčka a umí se hezky v češtině představit. Tedy, když se jim chce. Přeci jenom, když se malé dítě zatne, nic ho nezlomí. Sámer je mistr v odmítání a případného zájemce o sblížení vyžene pozdviženým ukazováčkem a mlasknutím. Masarra zase, když nemá zájem, vydrží desítky minut jenom apaticky zírat velkýma očima, než najde něco, co se jí líbí. To pak člověk lituje, že ji z apatie vytrhl.

Mladá rodina je plná energie a optimismu do života a Babička je neochvějně podporuje ve všech jejich rozhodnutích. A na takovém rodinném zázemí se už budoucnost stavět dá.